Práce žáků

Vysněná práce

Když jsem byla malá, každý rok jsem měnila svoje rozhodnutí o vysněné práci. Možná jako malá jsem o vysněné práci měla větší  představu, než mám teď. Kdyby moje vysněná práce mohla vypadat tak, že bych dostávala peníze za to, že nic nedělám, byla by to ta „vysněná práce“.

Mojí vysněnou prací bylo stát se profesionální tanečnicí v divadle. Nebo po taneční konzervatoři pokračovat na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, kde bych váhala nad specializací interpreta nebo choreografa. Ať už bych si vybrala cokoliv z VŠMU, byla by to moje vysněná práce. Ať už bych pracovala na sobě v souboru, nebo např. na taneční konzervatoři jako pedagog, dalo by se to nazvat tou „vysněnou prací“.

Bohužel se má představa rozplynula po tom, co jsem měla úraz. Najednou jsem měla před sebou docela těžkou situaci, a to vybrat si nějakou střední školu. Věděla jsem od začátku, že bych se chtěla vydat humanitním směrem. Přitom jsem si však nebyla vůbec jistá, že bych povolání spjaté s knihami chtěla dělat. Moje vysněná práce to zřejmě úplně nebude. Proto bych se na téma „vysněná práce“ vyjádřila jenom tak, že bych se po střední škole chtěla vydat na humanitně zaměřenou vysokou školu. Nebo pokud bych na tom byla zdravotně dobře, zvažovala bych i studium na VŠMU. Sice už ne jako interpret, ale například jako pedagog klasického tance nebo choreografka. Moje představy o vysněné práci se momentálně hodně rozcházejí s tím, co bych doopravdy za pár let chtěla dělat. Tím pádem bych mohla jen říct, že mám lepší představu o tom, co bych chtěla v blízké budoucnosti dělat, ale otázku práce bych nechala zatím jen tak „ležet“ na stole.

Pavlincová Táňa, 2.K

Vysněná práce

Abych řekla pravdu, existuje průpovídka, která praví, že žádná práce není dokonalá. Žádná práce nesplňuje veškeré podmínky, které bychom chtěli. At' už se to týká čehokoli. A právě o tom bych vám nyní chtěla něco povědět. Je to můj názor.
Když nastoupíme do zaměstnání, je normální, že se trochu bojíme, neznáme nikoho, nejsme v práci zběhlí. V pořádku, časem si najdeme své přátele, bohužel někdy i nepřátele, a najdeme si své pravé místo.
Když jsme byli malí, vybírali jsme si různé, někdy až poněkud nedosažitelné cíle. Žili jsme fantazií a realita nám byla s prominutím úplně volná. Představovali jsme si, že políbíme zelenou žábu, která se promění v krásného prince, nebo že hrozného draka přemůže udatný rytíř, jistě mě chápete, že dámy?
Ve škole už jsme postupně dostávali rozum, tedy většina z nás, a ty cíle si upravovali, přidávali jsme různé drobnosti nebo jsme rovnou naše představy měnili od základu. Zjišťovali jsme, co nás opravdu baví. Začínali jsme se zaměřovat na tu danou věc/věci, zábavy, koníčky, postupně je zdokonalovali a tvrdě jsme pracovali. A jestli se nějaký šťastlivec narodil s velkým talentem, to je jeho věc, ale ať' mi nechodí na oči. 🙂
Jenže když dospíváme, musíme se rozhodnout. Je to těžká volba, kterou málokdo zvládne, jak profesoři říkají, na jedničku. Někdo své štěstí zkouší na několikero pokusů, a i přesto se mu nedaří. Není to ta známá karma, je to spíše jako neštěstí, o které nikdo nestojí.

A je to tady, jsem skoro dospělá a mám si vybrat, co budu dělat celý život. Tak s tím na mě nechoďte, raději si zalezu do postele a vylezu, až se mi bude chtít 🙂
Jsem velká holka, silná a bojovná žena a je na mně, jakou cestou se vydám, je to lehký, miluju knihy, tak nad čím otálet? Byla to všechno lehká volba, jen ne každému, jak už jsem v předchozích řádcích zmiňovala, se tak poštěstí. Nebo už jen kvůli rodičům... ale to je jiná kapitola.
Mám své vysněné povolání, vím, co chci dělat, ale přeci jen, má to svoje nevýhody, ale vyjmenovávat je by bylo jako čekání v dlouhé frontě na pomeranče a myslím si, že ne každého čtenáře zaměstnání cizího člověka zajímá, a proto jsem vzala tento článek v jiné formě než mé kolegyně ze třídy 🙂
Abych to všechno shrnula do jedné věty: práce je důležitá a dá člověku víc, než si dokáže představit, pokud tedy pomineme ty časté bolesti hlavy a oškubané nervy. Proto bych chtěla popřát všem, na které volba povolání teprve čeká, a těm, co už v zaměstnání jsou..... no, mějte se hezky 🙂

Simona Petrlová, 2.K

Vysněná práce

Nikdy jsem si nebyla jistá, co bych chtěla dělat, až budu dospělá. A teď se to tak nějak pomalu blíží a já si asi nejsem pořád úplně jistá. Samozřejmě mám nějaké sny, ale ani mezi těmi sny si nemůžu vybrat.

Ale dobře, zkusím to.

Řekla bych, že nejčastěji přemýšlím nad žurnalistikou. To se mě tak nějak drží už od 7. třídy.

Poslední dobou mě to táhne k módním časopisům.

Vždycky se mi hrozně líbilo, jak ve filmech pracovaly ženy v redakcích módních časopisů. Přijde mi to jako hrozně krásná práce, protože takový módní časopis si čte denně tisíce žen a ten pocit, že by četly něco, co jsem sepsala já, by byl prostě úžasný.

Už teď si doma dělám sama nástěnky, kde si shromažďuji různé fotky a nápady a jednou bych to chtěla všechno sepsat do časopisu.

Takže tohle bude asi moje vysněná práce. Třeba se to jednou splní.

Viktorie Horáková, 2.K